December 20 , 2016:

by Vladimir Socha

…aneb Peklo ve vzdálené Montaně

Původně jsem tento příspěvek nazval „Jak vnímal dopad Chicxulubu Triceratops“, přičemž rohatý dinosaurus v nadpisu je jen příklad, stejně tak by tam mohl být proslulý Tyrannosaurus, kachnozobý Edmontosaurus nebo třeba méně známý oviraptorosaur Anzu. Každopádně jde ve všech případech o součást megafauny severoamerických ekosystémů z úplného konce křídy, které se nám dnes zlomkovitě dochovávají v sedimentech souvrství Hell Creek. Protože jsem v poslední době zaznamenal velký zájem o tematiku fyzikálních efektů, doprovázejících dopad impaktoru Chicxulub, rozhodl jsem se věnovat této problematice další příspěvek. Ve své knize Poslední dny dinosaurů jsem pojednal o dopadu jakoby z pohledu lidských aktérů, kteří se shodou podivných okolností ocitnou na samotném konci druhohor na území současné Montany, ve vzdálenosti asi 3300 kilometrů severozápadním směrem od epicentra onoho impaktu. Uvedené údaje o časových úsecích, za které přicházejí jednotlivé vlny zkázy do této od dopadu poměrně vzdálené oblasti, vycházejí z vysoce přesných fyzikálních modelů, uvedených například na této stránce. Jak tedy mohla vypadat ona zkáza z konce druhohor, jejímiž svědky se kdysi skutečně stali například triceratopsové? Následuje delší úryvek z knihy (všechna práva na text vyhrazena):

Robben byl stále podivně tichý a vnitřně soustředěný. Jako by tam s nimi ani nebyl. „Vážení, bylo mi ctí,“ promluvil po chvíli opět Kowalski. Jeho hlas zněl vážně, nabýval až téměř obřadního tónu. Na hladině jezera u pobřeží poklidně plavaly překrásné růžové květy rostlin podobných leknínům a lotosům. Nad nimi právě přelétala dvojice velkých lesklých vážek se čtvrtmetrovým rozpětím křídel a ve vzduchu obě s hravostí manévrovaly. Skupinka černošedých potápivých praptáků právě mizela pod hladinou u břehu a někteří další se už vynořovali s ulovenou rybou v ozubeném zobáku. Dál od břehu bylo na pláži i v okolních křovinách množství hnízd s vajíčky, některá patřila koloniím rozmanitých praptáků, jiná krokodýlům a další zase dinosaurům. Všude kolem bujel bohatý život ve zdravém a stabilním ekosystému. Mohlo skutečně něco v pouhé chvilce zničit takovou působivou nádheru? Na astronomových hodinkách však právě dobíhaly poslední sekundy vyměřeného času. Posel zkázy z vesmíru právě v ten okamžik dorazil.

Přelom druhohorní a kenozoické éry proběhl v této části světa zcela nepozorovaně. Podle údajů de Brase bylo právě 13:58 hodin dne 7. června roku 66 038 525 před jejich současností. Avšak na území budoucí Montany se stále nic nedělo. V té chvíli došlo k dopadu tělesa o objemu všech budov ve Spojených státech 21. století přesně 3300 kilometrů jižně od nich. Biliony tun těžká hora z vesmíru se zabořila desítky kilometrů pod zemský povrch a během desetin sekundy se prakticky vypařila. V tu chvíli už bylo okolí místa dopadu na stovky kilometrů daleko naprosto zdevastováno. Strašná vlna ničení nepředstavitelných rozměrů se právě začala úžasnou rychlostí šířit všemi směry, především ale tím jejich. Destrukci příšerných rozměrů už nešlo vůbec ničím zpomalit, natož pak zastavit. Torrensová nedokázala zkrotit nekontrolovaný třes celého svého těla. Zpocený Kowalski se rozhlížel kolem sebe, hledal první vizuální náznaky přítomnosti škvíry. Anebo možná první náznaky důsledků drtivého impaktu. Věděl ale, že příšerná ohnivá koule vytvořená dopadem asteroidu se jim neukáže, protože je skrytá hluboko pod jejich obzorem. Singh si mezitím ještě jednou pečlivě zavazoval tkaničky a tiše si u toho zpíval. Jen Robben zíral stále upřeně kamsi do dálky nad hladinu klidného jezera. Mírumilovná scéna celého širokého okolí byla v příkrém kontrastu s vnitřní hrůzou, kterou nyní všichni prožívali. A čas běžel dál… velmi, velmi pomalu.

Uběhlo už deset sekund od stanoveného času dopadu. Pak patnáct, dvacet, pětadvacet sekund. Stále bylo krásně, vysoko na obloze svítilo slunce a voda tiše šplouchala o břeh. Ale praptáci ve větvích okolních stromů náhle přestávali krákat a štěbetat. „Co se to…“ začala větu zmatená Torrensová, nestihla už ji ale dokončit. Rozpoutalo se totiž pravé peklo, ne ale z důvodu, který očekávali. Ačkoliv oni sami ještě důsledky dopadu přímo nepocítili, okolní příroda ano. Jako kdyby je vedl šestý smysl, vyrazila snad všechna zvířata v okolí na sever, co nejdál od místa zkázy. Bylo to úplně poslední, bohužel ale zcela marné vzepětí křídové přírody v této části světa. Stádo pětitunových kachnozobých edmontosaurů vyrazilo z lesa na břeh a jako jedno mohutné těleso uhánělo rychlostí olympijských sprinterů pryč. Zvířata v panice bučela a neohlížela se ani na krokodýly v jezeře, ani na skupinku malých dvounožců, tísnících se náhle mezi nimi a břehem vodní plochy. „No bezva, už zase!“ postěžoval si Kowalski a ustoupil opatrně o tři kroky až ke břehu jezera. Nervózně se přitom otáčel na prozatím klidnou hladinu za sebou. Stejně jako Torrensová dobře věděl, že tu žijí krokodýli mnoha velikostních kategorií. Singh se odkulil stranou právě ve chvíli, kdy jeden mohutný samec edmontosaura s výrazným lebečním hřebínkem vybočil od zbytku stáda a jeho ohromná noha dopadla přesně na místo, kde předtím stál. Zanechala za sebou nápadný oblý tříprstý otisk. Torrensová si stopu prohlížela a vzpomněla si, že jednou se budou lidé v Číně a Tibetu k podobným fosiliím po dobu celých staletí klanět – budou je totiž považovat za posvátný kamenný lotos, symbol štěstí a radosti. Těch se ale tady už nikomu nedostane. Písek vyhazovaný dupajícími zvířaty jim napadal do očí, vlasů i za krk a hned se lepil na jejich zpocenou kůži. Měli ale štěstí, že je panikařící edmontosauři skutečně nerozdupali. Vyděšení dospělí dinosauři se neohlíželi ani na svá mláďata, která s naříkavým bučením uháněla se stále se zvětšujícím odstupem za nimi. Jeden kachnozobý dinosaurus byl zraněn na hřbetě, čerstvý půlkruhový otisk zubů byl nepochybně dílem mladého tyranosaura. Tuhle kořist už tedy dravec nikdy nezíská. Robben jako jediný ze čtveřice lidí klidně stál, tělo měl zcela uvolněné. Stále nepřítomně zíral před sebe. Nacházel se v jakémsi podivném transu. Když kousek od něho vyrazil z příbřežní vegetace dospělý dakotaraptor, ani to s ním nehnulo.

Jenže tenhle dinosaurus nelovil, teď už ne. Stejně jako ostatní dravci se nyní snažil pouze o jediné, zachránit si vlastní život útěkem, a to za každou cenu. Opeřený démon se v okamžiku prohnal kolem Robbena i ostatních, a i když je mohl během chvilky snadno pozabíjet, neprojevil o ně sebemenší zájem. Mířil rychlým tempem tam, kam před ním edmontosauři.

Na druhé straně jezera se odehrávala podobná scéna. Byla to vlastně velkolepá podívaná. Jako na poslední velké přehlídce k uctění umírajících hrdinů tu vedle sebe prchali rohatí triceratopsové se štětinami na hřbetě, kulhající velký tyranosaurus s několika vylomenými zuby, tlustolebí pachycefalosaurové, malí rohatí leptoceratopsové a několik jiných menších dinosaurů. Mnozí další se prodírali pralesem, na ně ale nebylo od jezera vidět. „Neuvěřitelné,“ vydechla Torrensová. „Všichni míří na sever. Oni to opravdu cítí. Poznali, že to přišlo.“ Nebyl ale čas se kochat. Někteří krokodýli už se k nim mezitím znatelně přiblížili. Zdálo se, že tyto houževnaté obojživelné plazy brzký konec druhohor na rozdíl od dinosaurů vůbec nijak netrápí. Ostatně, některé menší druhy krokodýlů katastrofu skutečně přežijí a jejich potomci se dočkají i éry člověka. Ti v jezeře ale takové štěstí mít nebudou. Dunění a dusot stovek nohou v pralese i močálech v okolí pokračoval, celý ekosystém jako by se pomalu dával do souvislého pohybu. Kowalski, kterému právě těsně nad hlavou proletěl vyděšený skřehotající prapták, se znovu podíval na hodinky. Připadlo mu neskutečné, že od dopadu uběhly už téměř dvě minuty.

Torrensová se znovu podívala na oblohu nad jezerem. Velcí ptakoještěři už tam nebyli, nejspíš odletěli pryč stejným směrem, jakým prchali dinosauři hluboko pod nimi. Oni už to totiž ze své výšky museli vidět dřív. A každou chvílí se měla přicházející zkáza zjevit i těm dole na zemi. Skutečně o sobě dala vědět, nejdřív jen pomalu a plíživě. Dosud blankytně modrá obloha náhle začala nabývat podivného, temnějšího a zlověstného odstínu. Kowalski si s Torrensovou v počínajícím šeru vyměnil krátký pohled. Všechno už teď bylo jasné. Nyní to tedy konečně propuklo, posel smrti z vesmíru dal o sobě konečně vědět i tady na severu. A svoji přítomnost ohlašoval skutečně velkolepým divadlem.

Vysoko nad korunami stromů se náhle objevily hrozivě vyhlížející tenké sloupce zářícího světla, které se postupně zvětšovaly a vyrůstaly až kamsi do nejvyšších vrstev atmosféry. „Je to tady!“ zakřičel Kowalski zoufale i fascinovaně zároveň. „To je vyvržený materiál z místa dopadu, pohybuje se rychlostí desítek kilometrů za sekundu. Je tím prvním, co odsud můžeme z účinků impaktu vidět. Pohybuje se to vyšší než únikovou rychlostí, takže nám pořádnej kus zemský kůry odletí do vesmíru!“ Singh zachovával chladnou hlavu a s očima upřenýma na děsivé světelné sloupce, drásající celou jednu část oblohy, se astronoma zeptal: „Kdy přijde to nejhorší?“ Kowalski se zrakem přikovaným na jižní obzor odpověděl: „Rozžhavené kousky hornin sem začnou padat asi za patnáct minut, tlaková vlna dorazí za… asi tak… necelé tři hodiny. První by tu ale měla být zemětřesná vlna. Šíří se šílenou rychlostí podzemními horninami a dorazí k nám asi za deset minut, možná míň.“ „Jak bude silná?“ zeptala se vyděšená Torrensová, která zemětřesení nikdy osobně nezažila. „To nevím přesně, nejsem seismolog,“ opáčil Kowalski a nasucho polkl. „Ale podle odhadů z některých studií by měla mít sílu asi jedenácti až třinácti stupňů na Richterově škále v okolí dopadu. Takže je skoro milionkrát silnější než zemětřesení v San Francisku v roce devatenáct set šest. Ještě tisíc kilometrů od epicentra dopadu se bude země zvedat stovky metrů vysoko. Vlastně už se to teď asi děje. Tady už by to mělo být mnohem slabší, může to vypadat… asi jako ta horší zemětřesení v Los Angeles.“ Singh si pomyslel, že tou dobou už by tady v ideálním případě neměli být.

Škvíra se ale stále nikde neobjevovala, a to už uplynuly skoro čtyři minuty. „Nejhorší je,“ pokračoval Kowalski, „že se k nám blíží oblak horkého stlačeného plynu, který tady brzo všechno zapálí. Ten přijde na řadu krátce po zemětřesení.“ Sledoval proměny barev ohromných sloupců vyvrženin vysoko nad obzorem. „A to v žádném případě nemůžeme přežít. Tlaková vlna už díky vzdálenosti od dopadu tak strašná nebude, ostatní fyzikální účinky taky ne… Jenže to je jedno, nás zabije horko nebo ozáření.“

Astronom si najednou zase připadal, jako by přednášel na katedře svým studentům. Živě si vybavoval učebnu při svých kurzech impaktní astronomie, jak jim sám přezdíval. Těmihle údaji tehdy rád děsil studentky. Jenže teď mluvil o své vlastní, velmi blízké a zcela skutečné budoucnosti. „Vítr o rychlosti asi dvě stě kilometrů v hodině, zvuk o hlasitosti kolem devadesáti decibelů, přetlak v řádu desítek kilopascalů. To už není taková hrůza.“ Potom se zoufale uchechtl. „Jenže tou dobou už nejspíš budeme dvě hodiny na škvarek, pokud se tu neobjeví ta blbá škvíra.“ Torrensová s očima upřenýma na stále impozantnější divadlo hrůzy na jižní obloze se ještě zeptala: „A co tsunami?“ Vzpomněla si na jeden starší obrázek z knížky o pravěku, který ukazoval dva zelené kachnozobé dinosaury na pláži a kilometrovou hradbu vody, ženoucí se za nimi. Kowalski jen rozhodně zavrtěl hlavou. „V téhle vzdálenosti od místa dopadu zaplaví teprve zítra jen pár kilometrů břehu daleko od nás. Vlna bude mít při pobřeží výšku už jen několika metrů. Nás ve skutečnosti čekají mnohem větší trable. Hlavně žár z infračerveného záření, vyvolaný pohybem vyvrženin po balistické křivce vysoko v atmosféře.“ Singh ani Torrensová už ale při pohledu na rozpoutané dílo zkázy nedokázali astronoma plně vnímat. Ten se zatím snažil vybavit si všechny informace a výpočty, které pro dopad K-T asteroidu ve své kariéře shromáždil. Představa gigantické přílivové vlny, zaplavující celé desítky kilometrů pobřeží daleko na jihu, ho vůbec neděsila, protože jich se netýkala. Jim teď hrozil oheň, nikoliv voda.

S takřka posvátnou úctou sledoval astronom proměny barev ovzduší ve vyšších vrstvách atmosféry a náhle si uvědomil, jak malou, zanedbatelnou a nevýznamnou součástí světa je on i každý jiný živý tvor na této planetě. Byl to zvláštní paradox. Svojí myslí obsáhne klidně i celý vesmír s jeho nejodlehlejšími zákoutími, ale stačí malý kamínek o průměru deseti kilometrů – v kosmickém měřítku sotva zrnko prachu – a okamžitě je tím nejmenším a nejzranitelnějším červíčkem. Ani si v tu chvíli neuvědomil, že mu strachem začaly samovolně drkotat zuby.

Nachová barva nebe už pomalu přecházela v rudou. Teplota ve výšce 70 kilometrů nad zemí se brzy na dobu několika hodin vyšplhá na šílenou hodnotu 500 až 800 stupňů Celsia. Dokonce i deset centimetrů pod zemí se pod jejich nohama teplota v průměru zvedne o celý stupeň po dobu jednoho dne. Nad zemí bude v tu chvíli panovat žár jako v horkovzdušné troubě. Nebudou moci dýchat a všechno kolem nich bude hořet. A oni sami taky, pokud se včas nezachrání. Obzor v jižním směru již definitivně potemněl a závoj vyvrženého materiálu postupně zakryl i slunce. Nad vrcholky stromů se začal objevovat hrozivě temný mrak, který s každou další vteřinou nabýval na síle a blížil se k nim. Kowalski už k němu nemusel nic dodávat. Všem bylo jasné, že až dorazí k jezeru, nebudou mít absolutně žádnou šanci.

Singh nebyl zvyklý čekat pasivně na záchranu. Začal přemýšlet o možnostech ochrany v případě, že by jim transfer do budoucnosti nevyšel. Do lesa ani pod hladinu jezera se schovat nemohli, všechno na souši shoří a ve vodě by se hned utopili nebo by je tam sežrali krokodýli. Vykopat dostatečně velký a odolný úkryt v zemi už také nemohli, nebyl na to čas. Pomohlo by jim snad jedině hluboké údolí nebo jeskyně. Vzpomněl si na de Brasův kryt a na okamžik zalitoval, že k němu teď není blíž. Možná je to opravdu jediné místo, kde by přečkali aspoň ty nejhorší následky zkázy, odstínění od smrtonosné radiace a horka. Okamžitě jej ale zasáhla představa živoření v postapokalyptickém cizím světě, ponurá vize pomalého strádání a brzkého umírání mezi miliony tlejících těl dinosaurů a dalších nešťastných obyvatel této končící éry. A hned byl rád, že tu nezůstane. Ať už se vrátí domů, nebo se tu za chvíli uškvaří, nebude aspoň dožívat v ponurém světě, ponořeném do temnoty a chladu nukleární zimy. Věděl, že ostatní to vidí stejně. Nebo si to alespoň myslel.

„Tak kde je, kde kčertu je!?“ Kowalski kontroloval hodinky, uplynulo právě šest minut od dopadu a časoprostorový portál se stále neobjevoval. „Něco je špatně, něco tu nehraje…“ pronesl astronom. Torrensová mezitím s hrůzou pozorovala blížící se žhavý oblak a zároveň s ním i vlnu v jezeře, která ukazovala na zvíře plovoucí těsně pod vodní hladinou. Nevěděla, na které z nebezpečí reagovat dříve. Na totální zkázu přicházející z jihu, nebo na velkou, ale v tuto chvíli vlastně nepodstatnou hrozbu z vod jezera? Výsledkem byla naprostá pasivita, která ji definitivně přemohla. Zůstala stát na místě a nedělala nic. Jen odevzdaně pozorovala rozestupující se hladinu a vzápětí i černošedou hlavu o velikosti skříně, vynořující se jen kousek od ní. Kowalski i Singh se mezitím dívali na jih a nevnímali nic, co se dělo okolo nich. Začali se také smiřovat s nevyhnutelným. Mrak už byl rozprostřen po celém obzoru a obloha nyní zlověstně potemněla, takže přestávali dobře vidět na okolní prales i vzdálenější břeh jezera. Do příletu čelní strany žhavé masy vzduchu a roztavené horninové hmoty zbývalo nanejvýš osm minut. Singh zavřel oči a zaujal jakýsi meditační postoj. „Ještě nikdy mě nic nevychýlilo z mé vnitřní rovnováhy,“ pronesl potichu směrem k oblaku smrti. „Klidně si pro mě pojď a vezmi si moje tělo. Směle ti ho vydávám a neustoupím ani o krok. Ale ani tobě se nepodaří vzít mi moji rovnováhu.“

Pak otevřel oči a ucítil Kowalského upřený pohled. „Singhu, vy jste génius!“ Astronom poskočil radostí a smál se od ucha k uchu. Není důstojné se tváří v tvář smrti takhle pomátnout strachem, pomyslel si Ind. „Máte to, kápl jste na to s tím vaším vychýlením rovnováhy!“ pokračoval Kowalski. Singh se ale tvářil nepřítomně, vůbec ho nevnímal. Astronom zavřel oči, lépe se mu tak přemýšlelo. „Ten asteroid zanechal stopu i na pohybu celé naší planety. Sice jen malou, protože proti hmotnosti Země – šest krát deset na dvacátou čtvrtou kilogramů – je to jen smítko prachu. Ale při té ohromné rychlosti a uvolněné energii dokáže i smítko neznatelně posunout rotační osu planety. Desetikilometrový balvan asi o pět setin stupně. To už změní délku dne o nějakou tu milisekundu!“

Singh na jeho slova nereagoval, pozoroval na obzoru stále děsivější a rozměrnější stěnu smrti, blížící se k nim každou minutou o několik kilometrů. Kowalski ale zadýchaně pokračoval, ze samého rozrušení si přitom musel sednout do písku: „Časová škvíra byla profesorem nějak synchronizována podle počtu solárních dní a samotné délky dne. Vzhledem k malému vychýlení zemské osy a změně délky dne po dopadu se teď škvíra musí objevit o něco později. Chápete, co vám tady povídám? Objeví se, jen musíme ještě nějakou dobu vydržet!“ Singh ale ve stejnou chvíli nepřítomně poklekl a sepjal paže. Smiřoval se se svým bohem, ať už byl jakýkoliv, a přijímal pokorně osud, který měl být završen tady, nesmírně daleko od domova. A to nikoliv daleko v prostoru, protože Singh sám se považoval za světoobčana, ale v čase. Země už se pod nimi pomalu začínala chvět. Každou chvíli musela přijít hlavní zemětřesná vlna. Rozžhavená stěna pak dorazí jen chvilku po skončení otřesů a s sebou přinese smrt všem živým bytostem v okolí jezera.

Torrensová mezitím stále zírala na rozevřenou tlamu obřího krokodýla a kupodivu přitom uvažovala, kolik dinosaurů a dalších tvorů už touto dobou zahynulo. Bylo to neuvěřitelné, ale jižně od nich v okruhu tisíců kilometrů teď už nežilo nic většího než ještěrka. Možná dokonce jen bakterie. Celý velkolepý výsledek desítek milionů let vývoje byl zmařen v několika málo minutách. Co znamená pouhý jeden její život proti zkáze, která byla právě rozpoutána? Pochopila, že i ona dnes musí zemřít, a pocit sounáležitosti s dalšími nešťastnými tvory tohoto světa na ni působil zvláštně konejšivým způsobem. Tohle už nebyly němé a indiferentní zkamenělé kostry, toto byl skutečný život, nádherný existující produkt evolučních pochodů, který teď vinou jedné osudové náhody umíral a zanikal. Všechno do sebe zapadlo a ona se už najednou nesnažila rozevřené plazí tlamě uniknout. Vždyť takhle to bude možná nejrychlejší a nejméně strastiplné. V podivné letargii napjala své tělo a očekávala nevyhnutelné.

Jenže se k jejímu velkému překvapení nic takového nestalo. Krokodýl se totiž hbitě otočil a se zvučným plesknutím mohutného ocasu o hladinu zmizel zpátky v jezeře, na břeh tím vyhodil několik kluzkých lastur jakýchsi vodních mlžů. Nejspíš vycítil sílící vibrace procházející zemí a instinktivně se vrátil do vody, která pro něho skýtala o trochu více bezpečí. Teprve teď si paleontoložky a ve vodě mizejícího dravce všiml i Kowalski. „Neblázni, Mary.“ Vůbec poprvé ji oslovil jejím křestním jménem. „Vím, co jsi chtěla udělat. Ale zkus si prosím tě ještě na chvíli uchovat naději. My všichni se můžeme zachránit, věř mi to!“ Torrensová ale pohlédla na klečícího Singha, na blížící se temný oblak a potom jen s rezignovaným úsměvem pohladila astronoma po tváři. „Nevyčítej si to, Paule,“ řekla mu tím nejlaskavějším tónem, jakého ještě byla schopná. „Udělal jsi úplně všechno, co bylo možné.“ V jejích očích spatřil beznaděj i odhodlané smíření s osudem. A pak i on se směsicí strachu, vzteku a pocitu marnosti pochopil, že je nejspíš opravdu konec.

Přesně v tu chvíli jim pod nohama proletěla neviditelná zemětřesná vlna, která sem ohromnou rychlostí několika kilometrů za sekundu putovala až ze vzdáleného místa dopadu. Přestože již byla značně oslabena, srazila okamžitě všechny na zem a lámala okolní dřeviny. Měli štěstí, že byl pod nimi měkký písek a kolem nich nestály vysoké stromy, jinak by byli ihned mrtví. Voda v jezeře se rozhoupala jako ve vratkém lavoru, začala stoupat a zaplavovat pobřeží. Temný mrak mezitím již zakryl většinu oblohy a dále se k nim blížil. Na pohled se zdálo, že je s každým okamžikem o hodně rychlejší. Nastala tma podobná té noční a hluk působený zemětřesením byl už nesnesitelný. Torrensová křičela a plazila se pryč od stoupající hladiny, Kowalski se snažil přes houpající se půdu překulit a zvednout alespoň na čtyři. Nehezky potlučený Singh popadl ležícího netečného Robbena a táhl ho od jezera. Na opačném břehu vyhodila vracející se vlna několik velkých krokodýlů na přelámané kmeny stromů. Všude se ozýval hluk otřesů, lámaných kmenů a s tím postupně sílil i nářek zraněných a umírajících tvorů. Singh si nedokázal představit, že tato apokalypsa je jen předzvěstí něčeho mnohem horšího, něčeho, co se k nim teprve blížilo. Náhle ještě víc zalitoval, že s sebou nemá nabitou pistoli nebo třeba i granát. Neváhal by ani chvíli, čekat na usmažení zaživa se mu už opravdu nechtělo. Vzpomínal si, že Kowalski odhadl žár v oblaku asi na necelých tři sta stupňů. Víc než v horkovzdušné troubě. Budou z nich připálení krocani, pomyslel si. Měli před sebou vyhlídku fakticky hnusné smrti. Právě v tu chvíli dopadl s hlasitým žuchnutím do písku vedle jeho hlavy ulomený kmen velké metasekvoje. Singh si s úšklebkem pomyslel, že má opravdu smůlu – jen necelý yard nalevo a mohl to celé mít už za sebou.

Zemětřesení v nastalé tmě pomalu doznívalo a vyčerpaná čtveřice teď ležela téměř nehybně na horním okraji pláže. Vodní hladina se pomalu začínala uklidňovat a odhalila zkázu na obou stranách jezera. Zároveň se výrazně oteplilo, což bylo v tomto horkém subtropickém světě takřka neuvěřitelné. Už nyní přesahovala teplota vzduchu při povrchu čtyřicet stupňů a stále stoupala, což bylo v kontrastu s děsivou tmou, která celý kraj postupně pohlcovala. Jižní obzor byl neprůhledně temný a v oné temnotě blížícího se žhavého oblaku prosvítávaly zlověstné blesky. Kowalski nebyl věřící, ale pomyslel si, že přesně takhle by mohlo vypadat skutečné inferno. Tak takovou podobu má tedy svět při masovém vymírání, svět na pomezí dvou geologických ér. Stejně jako ostatní byl astronom zraněný, krvácel z mnoha ran a snad měl i něco zlomeného. Veškerou bolest ale překonávala smrtelná hrůza z blížícího se konce.

Torrensová, Singh, Kowalski i stále duchem nepřítomný Robben leželi kousek od sebe na pláži, těžce oddechovali a s hrůzou sledovali všepohlcující oblak zkázy. Pouhé dvě minuty už je dělily od příletu jeho čelní stěny. Ne, teď už skutečně nebyla žádná naděje. Jako poslední si to uvědomil právě astronom, který navzdory beznadějné situaci ještě i v průběhu zemětřesení stále v koutku duše doufal v nějaký zázrak.

A přesně v té chvíli, kdy i on definitivně rezignoval, se objevila spása. Náhle asi třicet metrů napravo od nich na zdevastované pláži osvítilo okolí několik záblesků neurčité barvy. Lidé náhle pocítili kromě stále stoupající teploty i podivné mravenčení na kůži, kterému zpočátku nevěnovali žádnou pozornost. Byli už příliš unavení, příliš vyčerpaní. A odevzdaní svému osudu. Singh jako ve snu natočil hlavu tím směrem. Chtělo se mu zavřít oči a navždy usnout, ale na chviličku se ještě přece jenom přiměl udržet pozornost. Sledoval, jak se v okolní temnotě nejdříve začíná rozplývat obraz přelámaných kmenů a zemětřesením navrstvených písečných kopců v délce několika metrů. Jako by se samotná realita toho místa začala rozplývat kamsi do ztracena. Následoval ostrý a intenzivní záblesk, který podobně jako blesk za noční bouře na okamžik osvítil strašlivou scénu smrti a zmaru v téměř úplné okolní tmě. A potom se v této podivné odpolední temnotě posledního druhohorního dne rozzářilo jedno stálé, krásně modré světlo. Byl to zárodek pulzující časoprostorové škvíry, která se už měla každou chvíli naplno rozevřít.

Kowalski měl úplnou pravdu, jejich záchrana se o malinkou chvíli zpozdila. Ta chvíle je ale docela snadno mohla stát všechno. Vzduchem už létaly první svítící jiskřičky hořícího materiálu, popela a sazí, které daleko před sebou hnala vražedná ohnivá stěna. Všude na jihu od jejich polohy už tou dobou plály pralesy, míra destrukce tam byla prakticky totální. Kowalski omámeně sledoval, jak nad ním proletěla rozžhavená koule a zabořila se hluboko do písku někde za ním. Další podobné projektily dopadaly s hlasitým syčením do stále kalnějších vod jezera. A s každým okamžikem jich přibývalo. Byla to jasná předzvěst blížícího se konce. Tak už jsou tady, pomyslel si astronom. První poslové vzdáleného dopadu, zlomky ze stovek miliard tun hornin vyrvané nepředstavitelnými silami ze dna budoucího Karibiku. Překonaly po balistické křivce vzdálenost několika tisíc kilometrů a teď začínají pršet i zde, v oblasti severozápadu Laramidie. Na mysl mu hned přišla fráze z jakéhosi románu – „Tady, na úplném konci světa.“ Tak nějak se asi cítili i první očití svědkové při testech jaderných bomb. Jenže i síla exploze té nejsilnější termonukleární pumy v historii je proti energii, kterou uvolnil dopad asteroidu, asi jako píchnutí špendlíku proti nárazu lokomotivy. Ještě naposledy se podíval na svoje hodinky. Musel přitom použít podsvícení digitálních číslic, protože jinak už na ně nebylo vidět. Bylo právě sedmnáct minut a dvacet sekund po dopadu. Počítal správně, rozžhavená stěna smrti k nim měla dorazit za pouhou minutu. A teplota už teď vystoupala téměř na padesát stupňů Celsia. Nemohl ani otevřít oči, nebyl schopen žádného pohybu. Nic a nikoho ve svém okolí nevnímal. Byl zcela odevzdaný a připravený zemřít v tomto cizím, pradávném světě, daleko od svého domova. Poslední Kowalskiho myšlenka patřila jeho rodné zemi, Polsku. Zemi ve vzdálené Evropě, tedy v té, která teprve vznikne, protože teď má tento kontinent ještě podobu velkého tropického souostroví. Bylo to zvláštní, ale vzpomněl si na svůj původní domov poprvé po dlouhých deseti letech. A dal by teď cokoliv za to, aby se na starý kontinent mohl ještě alespoň jednou podívat.

„Támhle! Támhle! Dělejte!“ Singh lomcoval s Kowalskim a Torrensovou, kterou už na metr od sebe téměř neviděl. Žár z blížící se horké stěny už mu skoro nedovolil dýchat, přesto popadl paleontoložku a přehodil si ji přes rameno. Vrávoravým krokem se s bezvládnou ženou vydal po zdevastované pláži, překračoval přitom těla mrtvých nebo umírajících zvířat a polámané větve zkosených stromů. Věděl, že už nemá co ztratit. Ani ostatní neměli. Teď to bylo buď, anebo. Kdesi před ním se právě rozzářilo jasné modrobílé světlo. Brána se konečně otevřela a vybízela k návratu do bezpečí domova. Singh silou vůle donutil krajně vyčerpané svaly k poslušnosti a ještě na chvíli jim poručil pracovat. Netušil, jak je daleko od místa záchrany, jen věděl, že musí ještě chvilku vydržet jít rovně… ještě malý okamžik musí pokračovat. Teplota už překročila vražednou sedmdesátku, takže šlo doslova jen o vteřiny. Každou chvíli mohl ztratit vědomí a byl by konec. Tlak vzduchu za jeho zády sílil, měl nepředstavitelnou energii. Do lýtka ho udeřil rozžhavený kus horniny a způsobil mu bolestivou popáleninu. I přes palčivou bolest se ale donutil jít dál. Nemyslel na zranění, na to, že téměř nemůže dýchat, ani na nepředstavitelné vyčerpání, které mělo už brzy začít postupně vypínat jednotlivé funkce jeho těla. Záře teď byla někde přímo před ním, ale nedokázal odhadnout jakoukoliv vzdálenost. Kolik sekund už byla škvíra rozevřená? Jak dlouho ještě vydrží? Neměl sebemenší ponětí, ale byl už velmi blízko. Stačily pouhé dva nebo tři krátké kroky a…

Náhle zakopl o mrtvolu malého krokodýla a svalil se i s Torrensovou do písku pláže. Časoprostorová brána je ozařovala modrobílým světlem jen na délku natažené paže. Tak strašně blízko, a tak daleko zároveň. Záchrana už byla doslova na dosah, ale tam už také zůstala… Singh upadající pomalu do bezvědomí se ještě pokusil nadzvednout svůj trup a doplazit se aspoň o kousek dál, ale jeho vyčerpaný organismus už mu nic dalšího nedovolil. Ani ta nejtvrdší fyzická průprava nemohla čelit vypětí, které jeho tělo v posledních hodinách podstoupilo. A do strašného konce v podobě příletu žhavého oblaku zbývaly v tu chvíli už jen sekundy.

A pak se najednou nad bezvládným průvodcem objevila záhadná vysoká postava, kterou v jinak téměř úplné okolní tmě osvětlovala jen záře časoprostorové škvíry. Překračovala s jistotou terénní nerovnosti i mrtvá těla zvířat a v náručí nesla Kowalského. Singh téměř v bezvědomí sledoval, jak ten záhadný člověk položil astronoma jemně na písek vedle nich. V tu chvíli už byl žár takový, že se veškeré tekutiny z povrchu kůže – pot, sliny nebo voda z jezera – začaly odpařovat. Nedalo se už téměř mluvit ani otevřít oči, nebezpečné bylo i mělké vdechování horkého vzduchu. Ten muž se k němu ale bez sebemenší známky strachu sehnul a v blížícím se uši rvoucím lomozu zcela jasně zakřičel: „Pozdravujte tam doma! A řekněte jim o NICH… Přejí si, aby nebyli zapomenuti.“ Jeho slova zanikala v rachotu blížící se žárové vlny. Potom ten člověk s úžasnou lehkostí uchopil bezvládnou doktorku Torrensovou a doslova ji vhodil do škvíry. Následoval Singh, kterého muž opatrně postavil na nohy a pak ho strčil přímo do zářící plochy. Kowalski se probral právě ve chvíli, kdy mu ten člověk pomáhal vstát. Za temnou lidskou siluetou před sebou viděl tu nejstrašnější scénu, jakou si bylo možné představit. Blížilo se k nim samo peklo.

Když světlo ze škvíry na malý okamžik ozářilo tvář onoho zachránce, poznal ho astronom i v temnotě prošpikované poletujícím žhavým popelem. A ten člověk tam nestál sám. Až kamsi do daleka se za ním v jakémsi procesí rovnaly siluety dalších vzpřímených bytostí, nebyli to ale lidé. Kowalskému se rozšířily zorničky hrůzou i úžasem zároveň. Konečně všechno pochopil. „Ale… jak…“ Zmohl se jen na několik slov, než ho žhavý vzduch donutil zavřít ústa. Vlna smrti právě v ten okamžik se vší svou drtivou silou dorazila. Ohromující rychlostí spolkla celé jezero a přihnala se k nim. Přesně ve stejnou chvíli do něho ten člověk mocně strčil a těžce popálený Kowalski se začal propadat do hodně, ale opravdu nesmírně hlubokého snu.

A pak přišla strašlivá a dlouhá nukleární zima. Prudké ochlazení o několik desítek stupňů Celsia dále sužovalo nejodolnější z organismů, které přežily těžkou zkoušku po dopadu planetky. Dlouho panovala nad planetou tma a šero, dokud deště a vítr konečně nevyčistily atmosféru od zbytků prachu a horninových částic, které byly do ohromných výšek vyvrženy při dopadu. Impaktní zima ale trvala celá staletí až tisíciletí a místo vysokých teplot náhle panovaly extrémně tvrdé mrazy, na které se živočichové ani rostliny, žijící dosud v horkém subtropickém světě, nedokázaly dostatečně rychle adaptovat.

Když potom za dlouhou dobu nejhorší fáze tohoto kataklyzmatu konečně skončila, byl to už úplně jiný svět, svět bez dosud neotřesitelné nadvlády dinosaurů. Ještě po několika stoletích od dopadu porůstaly břehy kdysi bujného jezera obklopeného mohutnými stromy jen několik desítek centimetrů vysoké odolné kapradiny a vodní leknínovité rostliny. Život už se do této postapokalyptické krajiny přesto pomalu vracel, měl ale zatím jen podobu početných bezobratlých červů, žab, želv, ještěrek a drobných savců. Právě savci se měli znovu úspěšně rozšířit, ale k tomu došlo až po stovkách tisíc let, větší tvorové o hmotnosti nad sto kilogramů se v této oblasti objevili znovu dokonce až za několik milionů let. Po někdejších dinosauřích vládcích planety, praptácích a dalších velkých plazech nezůstala jediná stopa. Pouze několik kilometrů jižně odtud, v místech, kde ve skále kdosi vyhloubil velkou jeskyni, bylo možné ještě nějakou dobu po dopadu pozorovat stopy, otisknuté ve vrstvě prachu. Některé z nich byly tříprsté, jedna série stop ale nepřipomínala nic, co druhohorní příroda poznala.

Dinosauři přežili i jinde ve světě, například na území budoucí Číny, Bolívie a dokonce i na jihu Spojených států, šlo ale o početně slabé, skomírající populace. Jako poslední z této mizející dynastie vydechl mladý kachnozobý dinosaurus, který se otrávil jedovatými listy jakési nedávno vzniklé kvetoucí rostliny přesně milion pět set osmdesát tisíc let po impaktu. Tehdy již napůl pohřbený monumentální kráter Chicxulub opět porůstaly bujné kenozoické pralesy. V tomto vznikajícím novém světě už pro někdejší velké plazí pány souší nebylo místo. A tak se s posledním táhlým výdechem toho úplně posledního dinosaura nepohnulo ani pomyslné stéblo trávy. Dinosauři však v rámci jedné své specializované formy přesto přežili a daří se jim velmi dobře i dnes – což dokládá každé zaštěbetání v krmítku nebo zatřepotání opeřenými křídly nad našimi hlavami.

———

Dodatek autora: V textu knihy se dále dozvíte, jaký byl osud jednotlivých členů výpravy, kteří byli po průchodu časoprostorovou škvírou paradoxně natrvalo rozděleni. Jaká shoda náhod a neobvyklých situací k tomuto rozuzlení vedla, je rovněž obsahem úvodních stran knihy Poslední dny dinosaurů. Pokud však dáváte přednost zvukovým verzím příběhů, můžete se těšit na začátek příštího roku, kdy Český Rozhlas uvede premiéru rozhlasové dramatizace knihy.

Socha V.: Poslední dny dinosaurů, nakl. Radioservis, Praha 2016

———

Odkazy:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Posledn%C3%AD_dny_dinosaur%C5%AF

http://www.databazeknih.cz/knihy/posledni-dny-dinosauru-291252

http://www.wildprehistory.cz/udalosti/vychazi-posledni-dny-dinosauru/