December 20 , 2016:

by Vladimir Socha

…aneb Projevy vymírání intenzivní i daleko na jihu

O účincích dopadu planetky Chicxulub, která před 66,02 milionu let[1] zpustošila Proto-Karibik na místě současného Mexického zálivu a vedla k zatím poslednímu* masovému vymírání v dějinách planety, jsem již na blogu psal opakovaně. Dnes víme, že šlo o relativně krátkodobou katastrofickou událost, která vedla k vyhynutí až 75 % tehdejších druhů[2] a zcela změnila další směřování vývoje biosféry, přinejmenším v rámci velkých živočichů a části rostlinstva. Intenzita vymírání ale nebyla na celém zemském povrchu stejně výrazná, jinak postiženy byly oblasti blízké a naopak vzdálené od epicentra dopadu asteroidu Chicxulub (nebo třeba od indických sopek, vytvářejících v té době ohromné Dekkánské trapy v původní rozloze asi 1,1 milionu km2)[3] a jinak byla zasažena sladkovodní, suchozemská nebo mořská společenstva v různých hloubkách vodního sloupce[4]. Obecně se ale předpokládalo, že v podstatě platila přímá úměra „čím dál od místa dopadu, tím méně závažné následky.“ Vědci tedy odhadovali, že například daleko na jihu možná ekosystémy netrpěly tolik a míra vymírání tam také nemusela být tak výrazná. Nový výzkum ale ukazuje, že i v oblasti současné Antarktidy utrpěl život těžkou ránu. I takto daleko na jihu proběhla v relativně krátkém časovém úseku velmi intenzivní vlna vymírání, jehož stopy dnes dokážeme paleontologickým výzkumem zjistit. Ukazuje se tedy, že důsledky nebyly jen globální, byly zřejmě globálně drastické a pro velké a specializované živočichy tak jednoduše nebylo úniku. Žádné ekologické refugium je nemohlo před následky této katastrofy dostatečně ochránit, a to ani na dalekém severu, ani na dalekém jihu, který měl být podle dřívějších předpokladů zasažen fyzikálními i následnými dlouhodobými účinky dopadu mnohem slaběji.[5] O toto překvapivé zjištění se letos v květnu zasloužil vědecký tým z Univerzity v Leedsu.

———

* Je smutné, že lidstvo stále usilovně „pracuje“ na tom, aby největší ze všech vymírání v dějinách bylo už brzy připsáno právě našemu období holocénu. V současnosti probíhá tento proces, který obvykle zabere stovky tisíc až miliony let, nesmírně rychlým tempem, odehrávajícím se v řádu pouhých dekád a staletí.

———

[1] William C. Clyde, Jahandar Ramezani, Kirk R. Johnson, Samuel A. Bowring & Matthew M. Jones (2016) Direct high-precision U–Pb geochronology of the end-Cretaceous extinction and calibration of Paleocene astronomical timescales. Earth and Planetary Science Letters. doi:10.1016/j.epsl.2016.07.041

[2] Jablonski, D.; Chaloner, W. G. (1994). „Extinctions in the fossil record (and discussion)“. Philosophical Transactions of the Royal Society of London, Series B. 344 (1307): 11–17. doi:10.1098/rstb.1994.0045

[3] Blair Schoene, Kyle M. Samperton, Michael P. Eddy, Gerta Keller, Thierry Adatte, Samuel A. Bowring, Syed F. R. Khadri & Brian Gertsch (2014). U-Pb geochronology of the Deccan Traps and relation to the end-Cretaceous mass extinction. Science. doi: 10.1126/science.aaa0118

[4] Douglas S. Robertson, William M. Lewis, Peter M. Sheehan & Owen B. Toon (2013). K-Pg extinction patterns in marine and freshwater environments: The impact winter model. Journal of Geophysical Research: Biogeosciences 118(3): 1006-1014. doi: 10.1002/jgrg.20086

[5] Schultz P. H., D’Hondt S. (1996). „Cretaceous–Tertiary (Chicxulub) impact angle and its consequences“. Geology. 24 (11): 963–967. Bibcode:1996Geo….24..963S. doi:10.1130/0091-7613(1996)024<0963:CTCIAA>2.3.CO;2

[6] Raup, D.; Sepkoski Jr, J. (1982). „Mass extinctions in the marine fossil record“. Science. 215 (4539): 1501–1503. Bibcode:1982Sci…215.1501R. doi:10.1126/science.215.4539.1501

[7] Keller, G., and E. Barrera (1990). The Cretaceous/Tertiary Boundary Impact Hypothesis and the Paleontological Record. Global Catastrophes in Earth History, eds. V. L. Sharpton and P. D. Ward. Boulder, Colo.: Geological Society of America. (Special Paper 247: 563-575.) (str. 563, 566)

[8] Hickey, L. J. (1981). „Land Plant Evidence Compatible with Gradual, Not Catastrophic, Change at the End of the Cretaceous.“ Nature 292: 529-531.

[9] Sloan R. E., Rigby K., Van Valen L. M., Gabriel Diane (1986). „Gradual dinosaur extinction and simultaneous ungulate radiation in the Hell Creek formation“. Science. 232 (4750): 629–633. doi:10.1126/science.232.4750.629

[10] Officer, C. B., and C. L. Drake (1985). „Terminal Cretaceous Environment Events.“ Science 227: 1161-1167.

———

Studie: James D. Witts, Rowan J. Whittle, Paul B. Wignall, J. Alistair Crame, Jane E. Francis, Robert J. Newton, Vanessa C. Bowman. Macrofossil evidence for a rapid and severe Cretaceous–Paleogene mass extinction in Antarctica. Nature Communications, 2016; 7: 11738 DOI: 10.1038/NCOMMS11738